O mně

Dagmar Marie Goretti Podešvová

Do dveří vchází sebejistá cílevědomá žena. V hlavě ji běhá spousta myšlenek a nápadů. Zrovna jeden se jí zalíbil a tak se usmívá. Zároveň se velice těší na realizaci tohoto nového nápadu.

 Je to další výzva z mnoha v jejím životě. Ty motýli nervozity v podbříšku už zná, znamenají změnu, něco nového neznámého, co ještě nezažila.      Ano je tu  i strach z chyb a zklamání, ten však během chvilky přemůže  zvědavost a touha zažít další dobrodružství, udělat něco bláznivého.

 Ženě ve fialové tunice a elastických riflích celým tělem projelo příjemné vzrušení  a na mysl se jí vkradla další myšlenka, tedy spíše otázka: “ Jaké výzvy mne čekají?” Zamíří si to k jednomu stolu v kavárně, vytahuje svůj notes a zapisuje si svůj další cíl, svůj další sen ke splnění.

Ptáte se, kdo je tato záhadná žena?

Jsem to já Dagmar Marie Goretti Podešvová ve veškeré své kráse.  Možná začínám svůj příběh nezvykle. Má to však své opoctatnění. Než budu pokračoovat, tak o sobě  ještě něco malinko prozradím. Jsem multipotenciálka nebo-li všeumělka.

Co to znamená?

Jsem silný introvert, který rád pracuje na mnoha věcech a je velice zvídavý. No prostě, mám široký záběr do mnoha profesí. A však všechny tyto profese spojuje pouze jedna velká vášeň.

 MALOVÁNÍ, které se stalo nedílnou součástí mého každodenního života.

Pamatuji si dobu, kdy jsem tak sebevědomá a spokojená nebyla. Jediné co jsem malovala byly automatické čmáranice na kouskách papíru a občas nějaký ten obrázek pro mé děti na zeď.

Jestli si myslíte, že jsem nesnila už v této době o tom , že umím nakreslit jakoukoliv kresbu jako profík, tak se sakramentsky mílíte. Tento sen jsem měla někde v sobě hluboko uložený již od dětství.

Ještě teď si živě pamatuji, jak jsem chtěla jít na uměleckou školu ve svých 14 letech. Chtěla jsem totiž jít studovat na uměleckou střední školu. Máma mi to však zatrhla a pronesla úžasnou větu, která mi dodnes zní v hlavě:

“Malováním se neuživíš!”

Jak to však mohla vědět? Copak někdy malovala? Nebo to sama zkoušela se malováním uživit ? To těžko. Takže nevím, na základě jaké zkušenosti mi tohle tvrdila.

Jelikož jsem byla hodná a poslušná dcera, poslechla jsem mámu. Šla jsem studovat na střední školu obor podnikatelství. Malování jsem se úplně nevzdala, což mohou potvrdit moji učitelé na střední, kteří mi kontrolovali sešity. Nezůstal ani jeden list, na kterém by nebyla nějaká kresba.

Kreslila jsem nejvíc vždy v období, kdy mi bylo ouvej. Znáte to, dospívající dívka  má vždy co řešit. Takže jsem kreslila do sešitů pořád. Netušila jsem v té době, že přijde doba, kdy mi bude hodně moc ouvej a že má vášeň k malování bude to jediné, co mne bude držet nad vodou.

Po studiu na střední se mi narodili dva kluci s tříročním věkovým rozdílem. Rozhodli jsme se s manželem koupit dům na vesnici a vzali jsme si hypotéku. Otěhotněla jsem potřetí.

Byla jsem už doma šestým rokem, když jsem čekala svou první holčičku a už jsem z toho začínala být hodně v depresi. Naštěstí po přestěhování do našeho domku jsem se seznámila s mou nejlepší kamarádkou, která mne dovedla zpět na uměleckou cestu. Pustili jsme se spolu do digiscrapbooku.

Začala jsem se věnovat digitální grafice, udělali jsme si každá blog a společně jsme začali prodávat svoji tvorbu v zahraničních obchodech. A že nám to začínalo jít. Začali jsme dělat i kalendáře.

Jenže jsem se rozvedla a odstěhovala. Kamarádka zase měla úmrtí v rodině a tak nějak naše začínající podnikání skončilo. Já se stala samoživitelkou tří dětí, ve skoro pro mně cizím městě a s více jak milionovým dluhem z manželství na krku.

Moje první dcera v té době měla pouze jeden rok. O nástupu do práce jsem uvažovat nemohla,  mateřskou jsem měla pouze do jejích dvou let a v té době mateřská prodloužit zpětně na více let nešla.

Byla jsem ve stresu, v depresi jak hrom. A navíc jsem si z dětství a manželství do života akorát přinesla pocit totální méněcennosti. Ustavičné problémy s ex mi k lepšímu psychickému rozpoložení take nepomohly. Nedokázala jsem nikomu a ničemu věřit, jediné co jsem měla byla tužka a papír.

Měla jsem štěstí na  jednu spolubydlící v paneláku. Užásná to žena, věčná optimistka a milovnice hudby, malování a tvoření. Díky ní jsem se vrátila k tvorbě kalendářů, k digiscrapu už ne. Zaměřila jsem se však na zdokonalování mé kresby.

Začala jsem trénovat kreslení portrétů. Vše jako samouk. Jednoho dne mne však na jedné společenské akci úplně učarovalo malování na obličej a od té doby převážně maluji na těla. Jen papír a plátno mi už ke kresbě nestačí 🙂

V té době jsem vůbec ještě netušila, jak se mi kvůli tomuto dni změní celý život.

Začala se psát nova kapitola mého života.  Šíleně jsem se bála lidí, bála jsem se cestovat, ale kvůli malování na obličej. Jsem to riskla a jela jsem do Prahy na dvoudenní kurz.  Poprvé v životě jsem se odhodlala a udělala ten první krok k tomu, abych vyšla ze své komfortní zóny a  splnila  si SVŮJ SEN.

TAK SILNÁ JE MÁ TOUHA MALOVAT

Tím to výletem do Prahy jsem si začala plnit i svůj druhý sen : CESTOVÁNÍ. Od tohoto dne jsem už normálně cestovala vlakem či autobusem po celé České republice i s dětma.

Dokonce jsem děti ještě před narozením mé druhé dcery mohla vzít na naši první dovolenou do Českého Švýcarska.

Díky malování jsem si uvědomila, že jsem nežila, že jsem se nechala ovládat strachem. Má touha malovat mi dodala potřebnou odvahu a sílu postavit se výzvám přede mnou čelem a začít žít.

Malování mi otevřelo nový svět, svět plný možností, svět seberealizace a sebepoznání.

Každý den si žiji svůj malý zázrak .  Každý den je co zdokonalovat a objevovat. 🙂

Snažím se svým uměním pomoci lidem se zastavit, uvědomit si sílu, krásu a jedinečnost přítomného okamžiku.

Odhaluji druhým kouzelný svět barev, nekonečných možností vyjádření svých pocitů, relaxace, uvědomnění sebe samotných. Umožňuji lidem skrze umění se naučit používat sebereflexi.

Malováním na těhotná bříška umožňuji maminkám a ostatním členům rodiny intenzivněji prožít dobu před porodem. O tom jakým způsobem malování na bříško probíhá se můžete dočíst v mém E-booku: Malování na těhotné bříško aneb jak těhotenství prožít vědoměji s celou rodinou.

Těším se, že budeme spolu vytvářet pozitivní energii, která je na cestě ke spokojenému životu nezbytností.